Pocit

  Prostě a jednoduše to tak je... Začne vám být blbě a vše vevnitř jako by se trhalo. Chcete to vše vypustit ven.. ty démony vše zlé.. jen aby vám na tu chvíli ta bolest pomohla od toho vzteku. Ta chvíle úlevy.. je jako vyzvednutí do ráje, jako ta nejsladší zmrzlina a to nejkrásnější objetí. 

Ale... Vy nemáte nic! Jste někde kde absolutně není nic ostrého!! Nůž... Ani nůžky. Skalpel ani žiletka. Prostě nic! A komu ten ničivý pocit provinění, protože jste slíbili.. že nic takového už neuděláte. Je mi na nic! Proč je člověk i mezi lidmi tak sám?